Rodinná pohádka
Brimeu Perigor
Brimeu de Relaou
Montalais-Brimeu
Změnit font

Rod Brimeu

rodinná pohádka

 Před zhruba 100 lety přišel na svět Lord Eremir Brimeu. Již ve svých 20 letech mířil ke slibné kariéře důstojníka. Sloužil v Toussaintské národní gardě a jedl u knížecího stolu. Nebylo tajemstvím, že je u knížecího dvora oblíbencem a šuškalo se, že je příštím kandidátem na vrchního správce knížecích statků. Lóže čarodějek toto rozhodnutí však nepodporovala, nesouhlasila s jeho mladickým věkem ani novátorskými názory. Vyslali proto dvojici čarodějek a její studentku aby problém vyřešili, metodou kterou uznají za vhodnou. Když přijeli na hrad nechali si zavolat Lorda Eremira a velice rychle a vynalézavě mu vysvětlili, že u knížecího dvora pro něj není místo.  Čarodějka byla spokojená, ale její studentka viděla věci odlišně. Imponovali ji názory mladíka a chtěla vědět více. Proto zůstala po odjezdu její mistryně ve městě a mladého Lorda vyhledala. Dlouho mluvili a našli v sobě velké zalíbení. Později když ze studentky stala již mágyně trávili spolu mnoho dní a nocí. Uplynulo 10 let, jak je známo čarodějky nestárnou a díky její lásce nezestárl ani její milý. Ovšem po letech se její uvažování změnilo. Začala ho podezřívat, že má rád jinou a její mysl zaplnila zloba. Mnoho dnů v ní vřel vztek a zášť a proto jednou již tlak nevydržela a všechny své výmysly na něj vychrlila, když se pak začal hájit magií jej umlčela a vyřkla onu rodovou kletbu:  Pokud do svých sta let budeš stále spojený s tou co mě nahradila, či s jejími potomky celý tvůj rod lehne popelem. Pokud kdokoli z rodu na tebe či jiného příslušníka ruku vztáhne, zemře, to aby ty sám jsi musel rod opustit a z vlastní vůle žít sám a trpět. A každý ví, že čas se jednou naplní.  Tuto pohádku znáte již od mala, vždy se ve vašem rodě vyprávěla. Nevíte co vše je na ní pravdivé, ale jedno víte určitě, kletba práva je.

Rod Brimeu

 Čas se ovšem krátí. Děd rodu se blíží věku 100 let a i přesto, že všichni očekávali, že Lord Eremir bude v tuto dobu jen kolečkem na rodokmenu, je stále mezi živými.  Každá z rodin si stanovila skupinu, ta teď přijíždí na rodinné panství jednat o budoucnosti rodu Brimeu.  Každý sem jede z trochu jiného důvodu, ale všichni ví co je třeba. Lord Eremir musí odstoupit. Tedy toto vědí snad všichni krom Lorda Eremira. Kdo ale nastoupí po něm? Kdo dostane moc rodu Brimeu a klíč k rodové pokladnici? To vše musí rodiny do konce roku dojendat. Časová osa  časy udávány od narození Lorda Eremira

Brimeu Perigor

 Rodina která sedává u knížecího stolu. Rodina Brimeu Perigor vznikla sňatkem Sira Rogera Alasdaira Perigor a Jeanne Henriette Brimeu, který se uskutečnil za bujarých oslav rodu Perigor, která v něm vnímala zvýšení významu a rodové přestiže.  Bohužel jim to zcela nevyšlo, protože hraběnka Jeanne Henriette přezdívaná jako Železná dívka rychle zkrotila svého muže a začala vést politiku svou vlastní rukou.  Svou přezdívku si vysloužila už v mládí když svou líbeznou tváří ošálila jednoho z radních města, aby jí přenechal jeden z jeho domů a pak ho z něj vystěhovala. Stejným přístupem vždy vedla i politiku. Nikdy se nejednalo o jakékoli smilnění pouze o jemné dívčí úsměvy a nesmířlivou vůli k úspěchu. Též nikdy nenechala vstoupit mužovo jméno na přední místo v rodném jméně.  Netrvalo to dlouho rodina Brimeu Perigor se stala nejpočetnější u knížecího dvora, kde slouží jako rádci a správci. Usměrňují politiku země a to podle představ již Lady Jeanne Henriette. Bohužel po posledních pletichách na knížecím dvoře sice přišli o tituly místodržícího krále a správce pokladny, přesto ale jsou stále jedni z nejvýše postavených lidí v zemi.

Brimeu de Relaou

 Občas přezdíváni Zlatí Brimeu. Otcem rodiny je Sir Filip André Brimeu, který žije stejně jako jeho rodina ve městě Relaou. Nebylo tomu tak ovšem vždy.  Byl to Sir Filip, který jako jediný z dětí Lorda Eremira Brimeu zůstal pod rodinným praporem a měl se stát vládcem rodu po otcově smrti. V té době se také oženil s Lady Cartremore a navýšil tak rodinné bohatství o značné množství. To ale neslo i jisté povinnosti a rod po něm začal žádat finance. Celý rod i každý příbuzný, byl najednou blízkým přítelem Sira Filipa a do té doby pro něj nepodstatná rodina vystoupala na seznamu rodinných výdajů na čelní místo. V zájmu zachování finanční stability opustil se ženou ve věku 28 let rodinné sídlo, přesídlil do Relaou a odstřihl se od rodinných svazků. Začal pracovat plnění rodinné pokladny a usměrňování státní politiku.  Bohužel v těchto časech prosperity se Lady Cartremore rozhodla, že nechce s manželem sdílet všechny strasti a slasti života a odešla i s polovinou svého majetku zpět do rodných končin. Přesto zůstala rodina Brimeu de Relaou jednou z nejbohatších v zemi a váží se úctě každého člověka.

Montalais-Brimeu

 Rodina modlící se za spásu lidstva. Nespu jméno slavného kněžího Sira Athura Erika Wolframa Montalais. Byl to jeden z nejdůležitějších mecenášů řádu svatého Krispiniána tichého. Později se na sklonku života stal knězem s výsadním právem užívat si radostí světských, za velké dary řádu.  Už ve věku 20 let, se rozhodl povýšit od světských mámení a propůjčit své jmění a rod církvi, a proto se oddělil od rodu Montalais, který zcela tuto politiku neschvaloval. Když konečně vybral řád, který splňoval jeho požadavky na dokonalou církev, postihla ho tragédie. Hraběnka z místního rodu, který vlastnil půdu opatství se do něj zamilovala a stejně tak on do ní. Krátce na to byla svatba a hraběnka Aurélie Félicité Brimeu se stala též lady Montalais. Nesdílela mužovy ideály, přesto ale její láska jí bránila v kritice jeho politiky, proto také dělala co se na paní jejího postavení sluší a povila mu silný rod. Sir Arthur od začátku vychovával své děti podle pravidel řádu, i přesto na nátlak manželky je všechny nedonutil církvi sloužit. Děti se ovšem museli o nedělích bičovat, držet půst i mimo doby svátků a pouze muži směli v rodu rozhodovat. Zároveň právě mužům byla zakázána bojová magie jako nečistá a nedarovaná od Boha.  Rodina sílila, ale bohužel před dvěma lety hlavu rodiny - Sir Arthura smrt vzala na onen svět. Lady Aurélie to ovšem pochopila jako příležitost a ujmula se vlády. To ale bylo naprosto v rozporu s rodinnou politikou, přesto je Lady všechny rychle přesvědčila, že situace zůstane jak je a je to právě v jejich zájmu. Rodinná rada proto rozhodla, aby nedošlo k porušení rodinných tradic, že udělí Lady čestný titul muže. Ona sama má na toto rozhodnutí i samotné tradice vlastní názor a proto rod stojí před mnoha změnami.

Kde se vzal erb rodiny Brimeu

 V dobách dávných, kdy ještě lidé neznali nenávist a válku, žil silný muž Oranis Rychlý Brimeu. Byl to člověk sečtělý a velmi statečný.  Jednou jel se svými věrnými na lov do vzdálených a neznámých lesů. Tyto lesy patřily zlotřelým a vypočítavým trpaslíkům. Proto se měl velmi na pozoru před těmito zeměškůdci, přesto si ale užívali lov.  Několik dní uplynulo a Oranis i jeho muži měli mnoho úlovků. Jejich koně sotva tu váhu unesli a zvláště zajíci byli v tomto kraji hojní. Posledního dne právě v poledne uviděl Oranis nádherného zajíce. Podivné bylo, že měl srst bílou a Oranis zatoužil po jeho kůži, vytáhl šíp z toulce a neomylným okem zamířil. Tu najednou se na něj zajíc otočil a podíval se mu přímo do očí. Ty jeho byli tak inteligentní, jako by přesně tušil co se děje a dokonce co se stane a přesto nebyl situací vyveden z míry. Oranis nemohl ten pohled snést a sklonil luk povolujíc tětivu. V tu chvíli se zajíc otočil na patě a zmizel v houští, jakoby celou situaci plánoval.  Ten den se naposledy utábořili v nehostinném kraji užívajíc si poslední okamžiky lovecké výpravy. Mnoho z mužů už spalo, když zapraskala větvička a ke světlu ohně se přiblížil malý stín. Vlastně několik malých stínů. V tu chvíli trpaslík zvedl sekeru a rozťal nejbližšímu muži lebku. Nastala jatka, muži byli ospalí a nikdo z nich nebyl připraven na boj s houževnatými trpaslíky. Mnoho mužů padlo.  Než se Oranis stačil vzpamatovat, nejstatnější trpaslík po něm sekl sekerou. Oranis ráně uhnul, ale věděl, že jen oddaluje svůj konec, jeho meč ležel na druhé straně tábora ve stanu.  Trpaslík se natáhl, aby zasadil konečný úder, když v tom padl na kolena jako podťatý. Oranis se vyděšeně ohlédl, přesto jeho oko zaznamenalo jen jakousi bílou šmouhu. Najednou jeden po druhém začali padat k zemi s rozpáranými hrdly. I přesto že se Oranis snažil, nikdy nezahlédl více než rychlí pohyb a bílou barvu když jeden po druhém trpaslíci padali mrtví.  A pak ho uviděl, zajíc kterého toho dne ušetřil seděl hned vedle ohně s krvavou stopou kolem úst a svýma chytrýma očima ho nezúčastněně sledoval.  Ten den si Oranis do svého znaku umístil tohoto zajíce s bílou srstí jako neuhasínající úctu tomuto tvorovi, co mu zachránil život.